View Larger Map [3]
Ráno sestupuji dolů do přízemní hospůdky na snídaní - vařený párek, špek, chleba a čajík. Párek sním, ale špek přenechávám sousedovi. Čajem zapíjím paralen (ach to včerejší popíjení) a Margotku. V 10h vyrážíme vstříc Strimbě. Nejprve jdeme po místní komunikaci kolem Muzea Ivana Olbrachta, která se však zanedlouho změní v ledový rigol po kterém se dá jen stěží nasadit nějaké slušné tempo. S údivem sledujeme jak dokáží místní občané a řidiči tuhle ledovou nástrahu překonávat. Nad vesnicí se dostáváme na lesní cestu, která se občas ztratí ve vylité zamrzlé vodě z místní říčky. Jdeme již přes dvě hodiny a vhodnou nástupovou cestu na Strimbu stále nenalézáme. Rozhodujeme se proto pro změnu plánu a po prostudování mapy padla volba na časově dostupnější vrchol Jasence.
Odbočujeme tedy doleva a po lesní cestě začínáme konečně stoupat do kopečka. Jdeme v řadě za sebou jako slepice a někde za námi v lese najednou slyšíme obrovský hluk valícího se kmene stromu. Ohlídneme se a zjišťujeme, že místní lesáci využili vymrzlého koryta lesního potoka ke spouštění dřeva. Kdyby to tak na někoho vletělo... Pokračujeme stále po lesní cestě do kopečka a Michal začíná nasazovat v neprošlápnutém sněhu buldozerské tempo. Nechápu, říkám si sám pro sebe: "Já který ročně našlapu po horách přes 2000km a dnes se držím někde na chvostu naší skupinky! Já se na to můžu vy...! Nevy..., musím na sobě ještě pořádně zapracovat!" Mumlám si pro sebe a pokračuji ve vyšlápnuté serpentině za skupinkou, která je ode mne vzdálená asi 50m. V tom se z levé strany vyřítí zadýchaný Pavel S., který si v prudkém svahu zkracoval onu serpentinu. Pokračuji dále a Pavla pomalu za sebou přestávám slyšet. Zanedlouho docházím naší mě uniknuvší skupinku, která se občerstvovala na sluncem nasvíceném místečku s pěknými výhledy na okolní vrcholy. Ptají se mně, kde že je Pavel? Já jim odpovídám, že jsem ho před chvíli viděl a že ho asi muselo něco zdržet. Začínám se také občerstvovat a fotit nádherné scenérie. Zanedlouho dorazí Pavel pojídajíc hroznový cukr a říká, že ho chytla krizovka. Někteří kroutí hlavou, že neví co to je, ale já ne, protože mě takováto krizovka potkala při letošním 53km nočním přechodu z V.Javorníku na Lysou horu. Dáváme tedy menší pauzu a nemůžeme se nabažit pěkných výhledů.
Potom nahazujeme bágly na záda a navrhujeme "buldozeru" Michalovi jestli by nechtěl vystřídat v prošlapávání sněhu. Michal hrdě odpovídá, že ne a začíná stoupat do mírného svahu. Já se zařazuji hned za něho ať si můžu vyzkoušet jeho tempo. Jde mi to, ale přeci jenom jdu ve vyšláplé stopě. Pozoruji, že jsme hustý les nechali hodně daleko za našimi zády a před námi se začínají objevovat karpatské sněhem pokryté poloniny. Michal stále prošlapává a tak si z něho začínáme dělat srandu, že dělá krátké a moc hluboké kroky. V jedné chvíli se zastavujeme a já navrhuji Michalovi, že bych zkusil prošlapávat. Michal souhlasil a tak si to pěkně vyšlapuji v panenském sněhu a za sebou slyším: "Krok dobrý, ale moc hluboko!" Já si pro sebe říkám, že by se teď hodily sněžnice, které jsem nechal dole v penzionu. Takhle pohromadě jdeme s občasným střídáním v prošlapávání asi půlhodinku a pak se zastavujeme a zjišťujeme, že nám naše hodinky ukazují 14:30. Začínáme se neúprosně blížit k času ve kterém bychom to měli otočit a jít zpátky dolů. V tomto místě se naše šestičlenná skupinka začíná trhat a Michal s Pavlem 2 to otáčejí a jdou dolů.
My zbylí - Já, Dominika, Ivan a Pavel S. pokračujeme dále šikmo vzhůru k osamocenému lesíčku, který rostl ve strmém svahu a u něhu se rozhodujeme, zda do toho svahu nepůjdeme. Na poslední chvíli však zjišťujeme, že se to bude dát průklestem v tom lesíku vytraversovat. Projdeme lesíkem a za ním opět stoupáme šikmo vzhůru směrem na horizontu se klikatícímu hřebínku. V jednom místě se zastavujeme a Pavel jde napřed a říká, že nás z dálky vyfotí jak vystupujeme. Mezi tím já dělám efektní foto před námi vystupujícího Pavla. Po chvíli všichni docházíme na onen hřebínek a zjišťujeme, že už jsou tři hodiny a pokračování na před námi se ukazující vrchol Jasence by znamenalo sestup neznámým lesem za tmy. A tak si dáváme naší vrcholovou prémii v podobě vodky z plaskačky a začínáme sestupovat.
Nejdříve ze svahu klusáme po nezalesněné polonině, kde mi v jednom místě praská plastová přezka na návlecích a tak se mi začíná dostávat do boty sníh. Ne nijak závratně, protože něco zadrží spodní okraj návleků stažený gumičkou. Na chvíli se nám ztratí Ivan, ale po chvíli ho vidíme jak se snaží na haluzi ze smrku sjíždět svah. Nedaří se mu to... Ještě chvíli klesáme a před námi se začíná ukazovat hustý karpatský les, kterým budeme muset sestoupat až na onu zledovatělou cestu po které jsme ráno šli. Zpočátku to šlo vcelku dobře, ale potom byl les hustší a svah prudší. Takovýmto partizánským sestupem jdeme ještě chvíli a v jednom místě se zastavujeme a dáváme si svačinovou pauzu. Po pauze pokračujeme stále ze svahu dolů, přeskakujeme lesní potůček a docházíme na širokou zasněženou lesní cestu, která nás zanedlouho dovede až na naší zledovatělou cestu vedoucí do Koločavy. Je půl páté a jde již poznat, že dnešní den se začíná blížit ke svému konci. Pokračujeme po teď již pro nás známe zledovatělé lesní cestě a na okraj Koločavy docházíme již za tmy.
To že jsme na Ukrajině a ne v moderní Evropě jsme záhy ihned na vlastní kůži pocítili, neboť na celém dvou, či tří kilometrovém úseku Koločavou svítilo všeho všudy jen pět pouličních světel a z toho jedna poblikávala v nám neznámém rytmu. V batohu jsem měl sice čelovku, ale nechtělo se mi ji vytahovat a tak pokračujeme po do tmy ponořené zledovatělé koločavské silnici, kde o pády nebyla nouze - já 2x. Sem - tam kolem nás opatrně projelo auto, či prošli nějací Ukrajinci. Po šesté večerní docházíme do penzionu, kde kromě ostatních na nás čekali vysmátí Pavel 2 a Michal. Od nich se dozvídáme, že ti lesáci, kteří využívali vymrzlého koryta lesního potoka ke spouštění dřeva nás viděli a divili se, že se nevracíme všichni. Tak přeci jenom, za krk by nám ten kmen asi neposlali...
Povečeříme, popijeme a já jdu před půlnocí spát. Zítra chci každopádně opět někam vyšlápnout a nějaké popíjení do popůlnočních hodin mi do mého plánu moc nezapadalo. Později přichází spát i Pavel S. a kolem 1 hodiny ranní i naší dva alkoholem posilnění průvodci a dělají repeté včerejšího brzkého rána - navštívili každý pokoj a v něm pořádně hlasitě zazpívali vánoční koledu: "Štědrý večer nastal..." Sranda, tedy jak pro koho...
Trasa: Koločava - Vrchol Jasenec a zpět;
Čas: výstup 5h a sestup 3h;
Převýšení: cca 1000m;
Vzdálenost: odhadem tam i zpět asi 15 - 20km;
Náročnost: střední;
Jak se tam dostat: Trasa začíná i končí v Koločavě;
Zdroj: http://thromadka.sweb.cz/ [4]